Vycházím ještě za příšeří, které skrývá barvy dalšího dne. Nevím, co mě čeká. Ve vzduchu je cítit očekávání, ovšem moje uši, nos a brada jako první spíše pociťují chlad stále ještě mrazivého rána. Proti světlé obloze se rýsuje rozvlněná linka horizontu.

Přidám do kroku a doufám, že mě to zahřeje. Stoupám po svahu a pod nohama mi křupají namrzlá stébla trav. Jaký to kontrast s hřejivými paprsky slunce, které se už přehouplo přes obzor a nyní mi své tepelné proudy pouští do zad. Podlehnu tomuto mámení a s cílem položit se do trávy a užívat si tepla jarního slunce, klesám dlaněmi k zemi. Moje ruce projíždějí mezi stébly a prsty stírám jinovatku, která mi na kůži okamžitě taje a studí. Svůj původní úmysl rychle přehodnocuji.

Nízké slunce mi občas oslní oči a v ten okamžik, jako bych se přenesl někam do prázdna. Je to jen okamžik, doslova, ale prožívám ho jako nekonečný čas v bílé záři. Posunu si klobouk více do čela a stín široké krempy mě vytrhne ze snění.

Tempo mého kroku udává datel ze starého dubu u cesty. Za ním dřív stávala kaple, nebo to aspoň tuším. Odhodlaný se pouštím do zdánlivě neprostupného křoví. Rampouchy lískových květů mi pokyvují a pouští svůj zlatý prach. Vzduch je prosycen pylem a kyselou vůní bezu. Za chvíli jsem celý žlutý. Podobá se to cestě životem. Prodírám se stále dopředu a každá strast, událost, která mě potká, na mě ulpí jako ten lískový pyl. Hledám v křovinách strastí a překážek radost a povznesení, které mi dodá sílu a energii překračovat další a další kmeny a křoviny. V loňském listí se rýsují kamenné základy kapličky. Usedám. Ocitám se v chrámu vlastních myšlenek, kde místo varhan naplňuje prostor ptačí zpěv. Povznesení.

Teď už po nahém prokřehlém, ale spokojeném těle stékají prameny horké vody. Je tu nový dobrý den.

Jednoho mrazivého a mlhavého listopadového rána jsem pracovně vyrazil vlakem z Plzně do Mariánských Lázní. Vlastně nebyla ani taková zima, ale spíš vtíravý chlad, který prolézal mezi vlákny svetrů, přes kůži, až na kost. Mlha se bezostyšně válela mezi domy. Mám rád mlžná rána, protože jsou často předzvěstí krásného dne. To jsem však to ráno nevnímal. Byl jsem rád, že jsem vylezl za tmy z postele a v hlavě jsem měl jen představu teplého cappuccina z nádražní pekárny.

Seděl jsem na modrých sedadlech a při pohledu z okna srkal vysněnou kávu. Mlha už se pomalu zvedala a počala se rozpouštět. Do oparu nad horizontem začalo vycházet slunce. Tyto pohledy mě uklidňují. Shodou okolností jsem den předtím s přáteli diskutoval nad tím, kudy je lepší jet vlakem z Plzně do Tábora. Argumentem pro jižní varianty byla hezká krajina v okolí trati. Teď se mi to vybavilo a jak tak koukám z toho okna, v hlavě si říkám: „Tady je taky hezká krajina a konec konců, když jedu na Prahu, tak tam je taky hezká krajina, i když je spíš tušená za protihlukovými stěnami.“

Díky skautingu a svým rodičům jsem již prošel celkem dost míst, a proto si troufám tvrdit, že krajina je hezká všude. (I když mě hned napadl vtip, jak novinář, matematik a fyzik jedou vlakem a vidí černou ovci.) Během mých úvah o tom, jak ten vtip vlastně zní, se mlha úplně vytratila a nízké sluneční paprsky probarvovaly stromy, kostely a sloupy vedení podél železnice. Pomalu jsem se blížil do podhůří Slavkovského lesa a přemýšlel jsem nad tím, jak taková malebnost a krása může někoho nechat klidným.

V okamžiku, kdy jsem se kochal pohledem na kostel sv. Jakuba Většího v Brodu nad Tichou, uvědomil jsem si, že problém bude právě v tom, že krajina je krásná všude. Její estetická hodnota je všudypřítomná a lidé jsou na to zvyklí. Čeho máme dostatek, možná víc než dostatek, toho si brzy přestaneme vážit. Máme ale skutečně hezké krajiny dostatek nebo dokonce víc než dostatek? Vlastně nemáme. Aby skutečně dostačoval všem, měla by hezká krajina být úplně všude a víc logicky nejde, ale všichni víme, že už dnes všude není, takže ji máme spíš nedostatek. Lidé, co žijí v Brodě nad Tichou i ti, co žijí v Bílině, mají jistě zkreslenou představu, i já ji mám. O to víc mě překvapuje, že krajina za městem může být taková samozřejmost.

Možná se na to jen dívám špatným pohledem. Lidé dnes krajinu nepotřebují. Vstanou, vyrazí do práce, pak na oběd do restaurace přes ulici a odpoledne zase domů. Jsou hnáni celý den po výkonu a výsledcích a večer si chtějí odpočinout. U televize, počítačů, tabletů. Výjimečně vyrazí s přáteli nebo s rodinou někam do města. Dřív lidé v krajině žili, pracovali a trávili v ní tak skoro celý den. Protože to bylo místo, kde pobývali, měli ke krajině osobní vztah a pečovali o ni. Nevolám po tom, abychom se vrátili s voly do polí. Volám po tom, aby lidé v krajině zase začali žít a nebyl to jen zbylý prostor, na který jsme si zvykli.

Když jsem přemýšlel, co udělat pro to, aby se změnil pohled na krajinu, napadla mě řada věcí: Můžu psát texty o tom, jak se „potůček proplétá mezi stébly loňské trávy, mezi kterými už vystrkují čerstvě zelené růžky letošní traviny“. Můžu psát pobízivé články, aby si lidé uvědomili, co v krajině máme. Můžu uspořádat nějakou besedu nebo přednášku. Můžeme sázet stromy po mezích. Můžeme se starat o nějaké místo v krajině…nebo můžeme do té krajiny chodit. Prostě dojít k poslednímu domu ve vsi nebo dojet tramvají na konečnou a vydat se přes pole k lesu a možná ještě dál. Nechat děti objevovat údolí potoků, skalky za plotem.

Během přemýšlení a psaní mi vystydlo kafe a vlak nabral 20 minut zpoždění, ale díky tomu jsem tento text dopsal ještě ve vlaku. Slunce už svítilo svou všední září, jak jsme na to zvyklí…a já přemýšlím, jakou přednášku bych mohl připravit…a vy vyrazte za humna.

Mží.

Vyrážím do hustého porostu travin v ploché nivě útulného údolíčka, nebo aspoň útulně vypadalo. Vodní tříšť snad ani nepadá k zemi a kapky se snaží vecpat se mezi vlákna mého svetru. Kalhoty zas stírají vodu ze stébel, jak se mezi nimi brodím. Voda se dostává blíž a blíž k mému tělu a já začínám pociťovat chlad. Další dávku vody už zřetelně cítím na svých stehnech a je jí stále víc. Z bot se s každým došlápnutím stává lesklé bublající prameniště.

Déšť houstne.

Rozložitý buk mi nabízí své větve jako střechu nad hlavou. Po pramínku splihlých vlasů v mém obličeji stéká kapka za kapkou. Vytrvale. Stále. Sjíždí po krku a následně se vsáknou do límce mé košile, vcelku bez zábran. Bota mi sklouzává po vrstvě rozbředlého bahna. Trochu mi to připomíná ledovec, který tlačí před sebou morénu. I má bota tlačí val z bláta a z druhé strany se tvoří malé hnědavé jezírko. Mazlavý kal mi vtéká rozevřenou dírou v botě k mé pruhované ponožce a prsty se noří do nechtěné lázně.

Stále prší.

Prokřehlé ruce mi zahřívá třetí dlaň. Teplá a vřelá. Ruku v ruce vcházíme do aleje starých jasanů. Do zapomenuté aleje zarostlé travou a kopřivami. Stromy stojí v uctivých rozestupech, přesto patří k sobě. Jeden. Další. Další. Další. Další. Další. Další. Další. Trochu monotónně vnímám stromy míhající se z obou stran. Přesto ve mně vzbuzují jakýsi blahodárný klid a jistotu, že přijde další. A další.

Déšť se mírní a zase jen mží.

Láká mě druhý břeh. Trochu vzdálený, ale přesto na dosah. Nalézám kládu, která nabízí podlehnout tomuto pokušení. Není to však zadarmo. Kluzký povrch se blyští již zdálky a trochu níž líně tečou vody malé říčky nedbaje mých tužeb ani obav. Mám pocit, že říká, nebo spíše šumí, trochu bez zájmu: „Zase další…“ Zvládl jsem to, ale ještě mě čeká cesta zpět. Nebo nemusí?

Zvedá se vítr a přestává pršet.

Mraky uhání zase dál, aby pokoušely svými vodami další poutníky. Vítr vysouší mé vlasy, boty, svetr a oživuje mou duši. Špičaté listy kostivalů se pohupují v závanech, jakoby na mě příroda vyplazovala své jazyky a pokoušela mě. Znovu a znovu.

Mezi oblaky probleskují paprsky slunce.

Jedinou změnu do souvislých odstínů zelené přinášejí nachové květy kakostů a chrastavců a čistě žluté listy jilmů předznamenávající barevný výbuch přicházejícího podzimu. Krajina je zvlněná. Mám pocit, že vítr rozhýbává i pole, ve kterých nehybně stojí ocelové lišky pospojované sítí elektrických pavučin.

Vítr utichá a já sedím na opuštěném nádražíčku a těším se na vyhřátý vagón místní lokálky, který bude tím nejluxusnějším přístřeším.

Po sněhu, který ještě před několika dny pokrýval celý povrch země, již zbyly jen malé ostrůvky připomínající skalnaté útesy v klidném moři. To moře tvořila loňská tráva. Vlny, jež na ní vytvořil právě sníh a snad i voda odtékající od sněhových skvrn, se kroutily a jednotlivá stébla se do sebe zamotávala někde více jinde jemněji, méně.

Už bylo po zimě, ale jaro ještě nepřišlo. Byl to čas, kdy každý netrpělivě jaro očekává, ale to přijde až později. Byl to čas brouzdání se loňským listím, spadlým na podzim a uchovaným pod vrstvou sněhu, která ho bránila, nebo dusila? Byl to ale také čas krásných pohledů, snad by se dalo říci i výhledů, do krajiny, jelikož kdejaké místa jsou skryta hustými haluzemi obrostlými zelení, tak natěsnanou, že prohlédnout skrz je téměř nemožno. Ale teď všechno leželo na zemi pod větvemi a stromy. Pupeny si dávaly ještě načas, a tak bylo vidět někam, kam zase skoro celý rok vidět nebude.

Toto období se odráží i do společnosti, všichni, tedy skoro všichni, vyrazí do přírody načerpat novou energii po zimě, i když třeba nebyla tak drsná, i když třeba nebyla tak dlouhá, přesto byla unavující a pomalu se mezi lidi vecpávala jakási zimní nálada až deprese, ale všechno spadlo v tom okamžiku, co zmizel sníh a lidi vyrazili do parků, parčíků, alejí, zahrádek, lesů, údolí, na cesty i necesty.

I já jsem podlehl vábení. Hodil jsem přes sebe jen lehkou bundu, protože na zimní jsem již neměl náladu. Věděl jsem, že mi bude chladno, ale také jsem věděl, že to bude takový jarní chlad a to s radostí podstoupím, protože mi bude stále připomínat, že ta zima už mizí a přichází právě jaro. Vyrazil jsem. Měl jsem touhu jít, kam mě nohy ponesou, kam mě nos zavede. A tak jsem šel cestou, necestou, prodíral se skrz křoví, kráčel po starých úvozových cestách nebo procházel březové háje přímo napříč. Ze všeho bylo cítit napětí, napětí, že se bude něco dít, co nevidět se bude něco dít. V údolíčkách u potoků vyrazí devětsily i bílé a žluté sasanky, u cest a na krajích lesů to budou zlatavé, léčivé podběly. To vše nás čeká a upozorňují na to sněženky s bledulemi, jakoby říkaly: „Za chvíli přijdou i ostatní, těšte se!“ Ještě nelze si sednout na mez a koukat po kraji, ruce vám chladnou a na tělo cítíte ten příjemný chlad, ale musíte jít, běda jak se zastavíte nebo si sednete, pomalu, záludně do vás bude procházet chlad a zima, už to nebude ten jarní chlad, ale stále ještě zbytky zimy, proto si nesedejte a sledujte krásu ze stoje v chůzi, třeba si i popoběhni a protáhni nohy po zimě a šoupání na lyžích, rozběhni se z kopečka a dýchej ten čerstvý vzduch, takový brakický, jako když se míchá slaná a sladká voda, tak tady se míchá ostrý zimní s tím jarním.

I sebemenší procházka, výlet vás nabije energií, kterou jste po zimě potřebovali, namotivuje vás dál si užívat života. Takovou moc má předjaří, ten posel samotného jara.

Po několika deštivých dnech byl snad zázrak, že vyšlo sluníčko. Zářilo a hřálo svými paprsky. Sluneční záře rozsvítila celou krajinu. Na břízách se blyštily krystalky čerstvého sněhu a na smrkových větvích se pohupovaly sněhové bochníky. Na sněhových pláních se ještě více zvýraznil reliéf povrchu, jelikož i sebemenší výstupek vrhal temný kontrastní stín. Pokud Adolf Loos tvrdí, že ornament je zločin, tak mi věřte, že zde to určitě zločin nebyl. Ornamenty, které vytvořil vítr, na sněhu doplňovaly krušnohorský ráz se starými stromy, bývalými můstky a cestami na širých pláních.

Když se něco třpytilo, každý vždy říkával: „To je jako démanty“. Mně to nikdy nepřipadalo, ale nyní, když na sněhovou vrstvu dopadl proud slunečního paprsku, opravdu se na zemi rozzářilo množství diamantů a briliantů, ani tomu mé oko nedokázalo uvěřit. Najednou jsem pochopil, že ta podobnost nemusí být jen fyzická. Důležité je, jaké mají tyto chvíle pro vás cenu a pro mě je cena krásné krajiny nevyčíslitelná.

Pod sněhovým příkrovem bylo hezké všechno, dokonce i holina se starými pahýly a poházenými větvemi. Najednou to vypadalo spíše jako desítky pomníků, tyčící se hrdě k blankytnému nebi, s květinami u svých základů, vzdávající holt samotné přírodě. Světlo procházející skrz síť větví a kmenů v lese vytvářelo potom na zemi mozaiku – tu světlo, tu stín a támhle polostín. S trochou fantazie si každý mohl pod těmito obrazci představit všemožné věci a objekty a nejen je. Stačilo jen zapojit fantazii, ale kdo by to dělal, kdo by se namáhal hledat krásu v přírodě. Člověk za člověkem se hnali stopou vzhůru, předbíhali se, strkali a nadávali si. Kdo se z nich zastavil? Kdo se podíval na tu jedinečnou hru světel a krajiny? Kdo se nad tím zamyslel? Věřte mi, jen málokdo. Vlastně tvořili výrazný kontrast ke svému okolí, a tak byla pro mne krásná scenérie ještě krásnější. Ten, kdo si to dokázal prožít a užít, kdo si dokáže odpočinout v krajině, přírodě, je ten nejbohatší a nejšťastnější člověk.

Kapky deště se rozstříkávají o okenní parapet a přes vodní tříšť není pomalu z oken ani vidět. I přesto vyrážím do deště, do zimy, do sněhu, do ledu.

Po staré cestě, po které kráčely celé generace lidí, o kterou se staraly, zpevňovaly svahy, vykopávaly odvodňovací příkopy a skládaly kámen na kámen, právě po ní jsem vyrazil, spíše po směsi vody, sněhu, ledu a jehličí. Stále prší, ale déšť už ani nevnímám. Voda všude, kam se podívám. Tady již nebyla cesta, stal se z ní jeden velký potok, který mezi ledy vykousával kanály, tunely a všelijaká bludiště. Vše jsem nakonec překonal a ocitl jsem se na kraji louky. Údolí se pomalu rozevíralo, stará zídka pomalu mizela ve stéblech skoroloňské trávy. Vypadá to snad jako obraz podzimní, ale věřte mi, byl konec prosince.

Kde jsou ty závěje a záplavy sněhu? Kde jsou smrky zaváté, tak jak jsem byl zvyklý? Kde? Jen zarudlá rašelinná hlína a voda pomalu vystupovaly na povrch. Tak jak sněhová vrstva ustupovala, tak se objevovala stará seschlá zplihlá tráva a zahnědlá hmota, snad rozmoklá rašelina, co já vím. Tam, kde bývalo sucho, valily se nyní čiré vody krušnohorské.

Vypadá to, jako kdybych to hanil, ale věřte mi, že i tady byla krása. Na trsech zlatavé trávy seděli zbytky sněhu a vypadaly jako oblázky uprostřed divoké řeky. Šedé stromy zahalené v hávu mlhy vypadaly zvláště tajemně a doplňovaly obraz zkázy valící se vody v údolí a rašelinných jezírkách všude kolem.

Tu krásu ovšem nevidí každý, vidí ji jen ten, kdo má přírodu rád. Kdo nechodí ven, jen kvůli počasí, ale třeba i kvůli vzduchu, přírodě, zeleni a krajině. Ten nehledí na déšť, ba právě naopak, protože v dešti může najít druhou tvář krajiny. Kapky na listech se blyští a třpytí, voda vytváří v lukách a lesích obrazce tak umělecké, že ani nemůžete uvěřit, že je vytvořila příroda. Vichr roztančí celé pastviny a právě v jeho rytmu se ohýbají a naklánějí stonky s květy nesoucí ty nejtřpytivější kamínky. Ale to jsem utekl do letní bouře, tady byla zima, i když to třeba nevypadalo. Přesto i v tomto deštivém dni bylo něco zvláštního, něco krásného, přírodního. Něco, co objeví jen ten, kdo vyjde do krajiny i v dešti. Ten, kdo popřemýšlí, popřemýšlí o přírodě, krajině, o sobě, o počasí, o druhých, o Krušných horách, o čemkoliv.

Slunce osvětluje stráně a barvám dodává jistou plnost, barevnost. Sluneční paprsky mě táhnou ven, avšak Slunce je rychlejší a mizí za protějším hřbetem. Má touha ho ještě spatřit mě žene výš a výš. Popobíhám. Slunce je ale rychlejší. Mé kroky se stále zrychlují, až najednou uvidím svůj stín. Otočím se a podařilo se mi to. Teď už s pohledem do zářivého kotouče hledám ten pravý pohled. Po chvíli usedám na pokroucenou větev a hledím. Hledím do prázdna, do barev od bílé, přes žlutou, oranžovou k fialové a růžové. Nade mnou přelétá krákající vrána. Slunce s jistotou mizí za obzorem. Teplo však mizí s ním a začínám cítit chlad na uších. Na obzoru vyvstávají rotující vrtule větrných elektráren, které nebylo přes pronikající záři vidět. Vzduch chladne. Poslední paprsky osvětlují mraky na večerní obloze, ale i ty pomalu blednou a celá krajina se odbarvuje. Jen modříny zůstávají věrni barvě, která před nedávnem pronikala všude.

Je klid a ticho…všeobsažné ticho mě začne pomalu obklopovat. Jakoby poslední zvuky dne zmizely spolu se sluncem kdesi za obzorem. Vrací se krákající vrána. Stromy monotónně šumí a jen některé větvičky se pohupují v rytmu vánku. Jsem až neuvěřitelně volný, svobodný, i když si připadám tak moc spoutaný. Bojím se udělat krok mimo střed cesty, ale pak má noha přece jenom pocítí i jinde pevnou zem, najednou se vše kolem mě změní. Slyším již jen své kroky a tep mého srdce. Pomalu se nořím do svých myšlenek.

Vše se mi zdá krásné. Rozkladité smrky mi ukazovají cestu, stačí si jen vybrat. Každá vlnka na vodě je pro mě inspirací a mé myšlenky se ubírají dál a dál.

Večerní krajina je tajemná, krásná a působivá…

„… Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse …“

             Tato Nerudova slova vystihují Krušnohorskou krajinu asi nejpřesněji. Na první pohled širé pláně, po kterých se prohání vítr, nedosažitelné hloubky rašeliny, ve které se topí vše živé. Ale již na ten druhý vidíte krásné zelené louky plné všelijaké květeny. Kohoutek, jestřábník a všemožné druhy travin se doplňují a synchronizují své tance v mírném vánku, jenž udává jejich tempo. Nekonečné plochy rudých hlaviček rašeliníku prorůstá klikva se svými trpkými plody a rosnatka – živoucí mucholapka. To vše doplňuje jedinečný krajinný obraz, dýchající bohatou historií.

Zdejší oblast má jakési tři tváře – tři strany vnímání její krásy. Ta první je samozřejmě příroda. Hluboké neprostupné lesy se zde ještě najdou a v nich se skrývají takové poklady jako vlk, tetřev a velcí paroháči, kteří shazují své břímě vždy na jaře. Většinu lesa však poničily kyselé deště tak, že jejich osud byl na dlouhou dobu zpečetěn. Na jejich místech se dnes prosazují další odvážní jedinci, kteří ovšem svůj boj mnohdy prohrávají.

Mezi jedinečné přírodní scenérie patří bezesporu rašeliniště. Najednou uprostřed lesa stromy jakoby s úctou ustoupí mnohem menší, ale silnější a drsnější kleči, která tak vypadá alespoň na pohled. Její kmínky, větve a větvičky, kořeny a kořínky jsou tak propletené, že vytváří téměř neprostupnou hradbu. Tím ochraňují a hlídají vše, co se za nimi skrývá. Hluboká jezírka s průzračnou vodou s jemnými odstíny hnědé, které jí dává právě rašelina, jsou přírodními zrcadly jejich okolí. V nich se odráží sněhobílé chomáčky „vaty“ suchopýrů, seschlé listy a stébla trávy i dlouhé tuhé jehlice borovice, mezi kterými se krčí a tlačí malé letošní i loňské šišky. Vše je prosyceno jakousi sladkohořkou, možná i nakyslou vůní, která v sobě schovává i nebezpečnost, tajemnost. „Bažinné brusinky“ – klikva se líně válí na duchně rašeliníku a listy tučnice se pomalu stáčí a dusí malou nešťastnou mušku, která se přilepila na její past. Podobná scéna z tichého života rašeliniště vidíme o kousek dál, kde se na povrchu rozprostírá plantáž léčivé rosnatky.

Voda, která je zde všudypřítomná, líně teče v úzkých, ale hlubokých kanálcích mezi bochánky trsů trávy a její stébla se v proudu vlní jako orientální tanečnice a pahýly, kteří se hrdě tyčí k nebi, jednou spadnou a zmizí v hloubce rašeliny, rozloží se.

Tu druhou tvář jí dali lidé, lidé, kteří sem do tehdy nehostinné přírody přišli s vidinou velkého bohatství z těžby kovů, jako byli cín, stříbro, kobalt, ale i drahé zlato. Přicházeli jen s kladívky a jiným těžební nářadím. Na koženém vaku se jim kývala rýžovací pánev a rodné Sasko nechávali za zády. Tak se zde objevili lidé, kteří svými díly dali zdejší krajině typický ráz. Jámy, koryta, haldy a sejpy se objevují snad všude. Postupně ovšem kovy mizeli a s nimi mizeli i lidé a hlavně peníze. Ti, co zůstali, se živili různě. Paličkovali krajky a záclonky, vyráběli perleťové knoflíky a střenky nožů a jejich potravinou byli hlavně brambory a to co jim dala sama příroda. Časem se naučili zde žít a obhospodařovávali si své políčko, tu a tam poopravili domek. Když nebylo co na práci, hráli karty a vyprávěli si strašlivé i veselé příběhy. Ti všichni pak museli kvůli nenávisti odejít a co po nich zbylo? Téměř nic! Příroda si za šedesát let zase vše vzala zpátky.

Dnes zarůstá na stráních několik opracovaných kamenů a zarostlá terasová pole pomalu zahlazuje čas. Staré již zplanělé třešně a jiné ovocné stromy poskytly potravu a domov ptákům a mnoha dalším zvířatům. Jejich plody se červenají do dálky jako korále zdejších děvčat. Tyto zaniklé obce, vsi, osady a samoty mají svou zvláštní atmosféru. Dýchá na vás ze všech těch kamenů, z těch stromů, zkrátka z celého okolí. Stále si připadáte jen jako na návštěvě. Zde leží hrnec, do kterého byste však již vodu nenabrali, zde kamna, ve kterých byste už nezatopili, protože hrnec je prorezivělý skrz na skrz a z kamen zbylo jen pár kachlí. Díra v zemi a kamenná klenbička vám ukazuje, kam chodili celé generace pro brambory, cibuli a vše, co měli uchováno ve sklepě. Ve tmě se v rohu odráží hladina studánky a rozbité kusy skla. Když máte štěstí, naleznete třeba lahvičku od parfému nebo kořalky. Kusy kovů – panty, hřebíky se válí všude společně s keramickými a kameninovými střepy s typickou hnědou glazurou.

Náhony na mlýny, pily a hamry jsou již jen sotva znatelné, ale potoky a říčky, ze kterých provozy brali vodu, si dál spokojeně zurčí a bublají, jakoby vyprávěly příběhy zdejších Němců.

A ta třetí krása? Je to vnitřní krása, vnitřní krása celé krajiny, kterou hned tak nenajdete a neucítíte. Musíte na sebe tento zajímavý, zvláštní a jedinečný kus země působit, ale to většina lidí v dnešní hektické a uspěchané době nevydrží. Sedněte si na sluncem vyhřátý kámen pod lesem na stráni. Dívejte se dolů do údolí potůčku, do jeho koryta. Poslouchejte jeho monotónní a přece rozličné bublání, zpěv ptáků ve stromoví za vámi bude tuto symfonii smyslů doplňovat. Když se na toto místo poněkolikáté vrátíte, naleznete svou vnitřní krásu Krušnohoří. Vše na vás začne působit krásně, melancholicky a přece energicky. Lehnete si na vyhřátou stráňku, nad hlavou se vám kývají klasy lipnice a bojínku a mraky táhnou dál a dál.

Tuto vnitřní krásu si musí každý objevit sám a sám pocítí působení zdejší krajiny, která  má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse.

Člověk ani nemusí přemýšlet. Stačí jít, brouzdat se listím, pestrobarevným listím, které tak zklidněně šustí. Cítíte, že máte pevnou půdu pod nohama. Ve stínech mohutných stromů leží jinovatka, i když je podzim, zujete se a necháváte své nohy stírat krystalky vody na stéblech trávy. Promrzlá chodidla vám zahřeje ještě silné podzimní slunce.

Kdysi tak pestrá louka je nyní přehlídkou odstínů hnědé. Příjemné hnědé. Seschlá tráva píchá do nohou, ale nevadí vám to. Mlha se už dávno rozpustila a přes barevné listy prostupují sluneční paprsky jako přes vitráže kostelních oken. Vlastně stojíte v takovém chrámu, v chrámu přírody. Teď na podzim je krajina zvláště duchovní, je jako matka, jako secesní symbol plný pastelových barev. Stačí si sednout či lehnout do listí, zadívat se do korun stromů a přemýšlet. Nebo nepřemýšlet. Jen ležet se zavřenýma očima a nechat na sebe působit krajinu a přírodu nejen skrze zrak, ale poslouchat, cítit. Podzimní vůně je nenapodobitelná. Věřte mi, objevíte další krásy krajiny…

Ležím v trávě. Zavřené oči. Jen tak tam ležím a vnímám krajinu kolem sebe. Poslouchám, cítím. Najednou mám pocit, že patřím všemu, že patřím přímo sem. Zároveň, že nepatřím nikam. Něco mi leze po noze. Může to být jen moucha, která zase odletí. Může to být mravenec. Může to být stéblo trávy. Může to být cokoliv. Těžko hádat. Mé ruce obklopují v nesčetných počtech listy trav a podněcují mou mysl k vnímání. Na tváři cítím každý pohyb vzduchu.

Šumění bříz vytváří pod taktovkou větru přírodní sonáty, kde sóla má nejrůznější ptactvo a já ležím přímo mezi notami, přímo mezi kmeny muzikantů a valí se na mě dramatické šepotání březových lístků. Teď mi něco spadlo na tvář a vytrhlo mě to ze zaposlouchání. Možná to za chvíli zase odvane dál. Možná ne.

Ranní slunce ještě nemá takovou sílu a na holých nohou cítím chlad. Ten pocit pomalu přetlačuje vše ostatní. Melodie bříz zmizely. Mravenec asi leze zase mezi stébly. Otvírám oči a vidím jen zlomek toho, co jsem viděl před chvílí.

Trochu rozladěn, trochu naladěn. Mrznou mi nohy v rose.