Kapky deště se rozstříkávají o okenní parapet a přes vodní tříšť není pomalu z oken ani vidět. I přesto vyrážím do deště, do zimy, do sněhu, do ledu.
Po staré cestě, po které kráčely celé generace lidí, o kterou se staraly, zpevňovaly svahy, vykopávaly odvodňovací příkopy a skládaly kámen na kámen, právě po ní jsem vyrazil, spíše po směsi vody, sněhu, ledu a jehličí. Stále prší, ale déšť už ani nevnímám. Voda všude, kam se podívám. Tady již nebyla cesta, stal se z ní jeden velký potok, který mezi ledy vykousával kanály, tunely a všelijaká bludiště. Vše jsem nakonec překonal a ocitl jsem se na kraji louky. Údolí se pomalu rozevíralo, stará zídka pomalu mizela ve stéblech skoroloňské trávy. Vypadá to snad jako obraz podzimní, ale věřte mi, byl konec prosince.
Kde jsou ty závěje a záplavy sněhu? Kde jsou smrky zaváté, tak jak jsem byl zvyklý? Kde? Jen zarudlá rašelinná hlína a voda pomalu vystupovaly na povrch. Tak jak sněhová vrstva ustupovala, tak se objevovala stará seschlá zplihlá tráva a zahnědlá hmota, snad rozmoklá rašelina, co já vím. Tam, kde bývalo sucho, valily se nyní čiré vody krušnohorské.
Vypadá to, jako kdybych to hanil, ale věřte mi, že i tady byla krása. Na trsech zlatavé trávy seděli zbytky sněhu a vypadaly jako oblázky uprostřed divoké řeky. Šedé stromy zahalené v hávu mlhy vypadaly zvláště tajemně a doplňovaly obraz zkázy valící se vody v údolí a rašelinných jezírkách všude kolem.
Tu krásu ovšem nevidí každý, vidí ji jen ten, kdo má přírodu rád. Kdo nechodí ven, jen kvůli počasí, ale třeba i kvůli vzduchu, přírodě, zeleni a krajině. Ten nehledí na déšť, ba právě naopak, protože v dešti může najít druhou tvář krajiny. Kapky na listech se blyští a třpytí, voda vytváří v lukách a lesích obrazce tak umělecké, že ani nemůžete uvěřit, že je vytvořila příroda. Vichr roztančí celé pastviny a právě v jeho rytmu se ohýbají a naklánějí stonky s květy nesoucí ty nejtřpytivější kamínky. Ale to jsem utekl do letní bouře, tady byla zima, i když to třeba nevypadalo. Přesto i v tomto deštivém dni bylo něco zvláštního, něco krásného, přírodního. Něco, co objeví jen ten, kdo vyjde do krajiny i v dešti. Ten, kdo popřemýšlí, popřemýšlí o přírodě, krajině, o sobě, o počasí, o druhých, o Krušných horách, o čemkoliv.