Slunce osvětluje stráně a barvám dodává jistou plnost, barevnost. Sluneční paprsky mě táhnou ven, avšak Slunce je rychlejší a mizí za protějším hřbetem. Má touha ho ještě spatřit mě žene výš a výš. Popobíhám. Slunce je ale rychlejší. Mé kroky se stále zrychlují, až najednou uvidím svůj stín. Otočím se a podařilo se mi to. Teď už s pohledem do zářivého kotouče hledám ten pravý pohled. Po chvíli usedám na pokroucenou větev a hledím. Hledím do prázdna, do barev od bílé, přes žlutou, oranžovou k fialové a růžové. Nade mnou přelétá krákající vrána. Slunce s jistotou mizí za obzorem. Teplo však mizí s ním a začínám cítit chlad na uších. Na obzoru vyvstávají rotující vrtule větrných elektráren, které nebylo přes pronikající záři vidět. Vzduch chladne. Poslední paprsky osvětlují mraky na večerní obloze, ale i ty pomalu blednou a celá krajina se odbarvuje. Jen modříny zůstávají věrni barvě, která před nedávnem pronikala všude.
Je klid a ticho…všeobsažné ticho mě začne pomalu obklopovat. Jakoby poslední zvuky dne zmizely spolu se sluncem kdesi za obzorem. Vrací se krákající vrána. Stromy monotónně šumí a jen některé větvičky se pohupují v rytmu vánku. Jsem až neuvěřitelně volný, svobodný, i když si připadám tak moc spoutaný. Bojím se udělat krok mimo střed cesty, ale pak má noha přece jenom pocítí i jinde pevnou zem, najednou se vše kolem mě změní. Slyším již jen své kroky a tep mého srdce. Pomalu se nořím do svých myšlenek.
Vše se mi zdá krásné. Rozkladité smrky mi ukazovají cestu, stačí si jen vybrat. Každá vlnka na vodě je pro mě inspirací a mé myšlenky se ubírají dál a dál.
Večerní krajina je tajemná, krásná a působivá…