Jednoho mrazivého a mlhavého listopadového rána jsem pracovně vyrazil vlakem z Plzně do Mariánských Lázní. Vlastně nebyla ani taková zima, ale spíš vtíravý chlad, který prolézal mezi vlákny svetrů, přes kůži, až na kost. Mlha se bezostyšně válela mezi domy. Mám rád mlžná rána, protože jsou často předzvěstí krásného dne. To jsem však to ráno nevnímal. Byl jsem rád, že jsem vylezl za tmy z postele a v hlavě jsem měl jen představu teplého cappuccina z nádražní pekárny.
Seděl jsem na modrých sedadlech a při pohledu z okna srkal vysněnou kávu. Mlha už se pomalu zvedala a počala se rozpouštět. Do oparu nad horizontem začalo vycházet slunce. Tyto pohledy mě uklidňují. Shodou okolností jsem den předtím s přáteli diskutoval nad tím, kudy je lepší jet vlakem z Plzně do Tábora. Argumentem pro jižní varianty byla hezká krajina v okolí trati. Teď se mi to vybavilo a jak tak koukám z toho okna, v hlavě si říkám: „Tady je taky hezká krajina a konec konců, když jedu na Prahu, tak tam je taky hezká krajina, i když je spíš tušená za protihlukovými stěnami.“
Díky skautingu a svým rodičům jsem již prošel celkem dost míst, a proto si troufám tvrdit, že krajina je hezká všude. (I když mě hned napadl vtip, jak novinář, matematik a fyzik jedou vlakem a vidí černou ovci.) Během mých úvah o tom, jak ten vtip vlastně zní, se mlha úplně vytratila a nízké sluneční paprsky probarvovaly stromy, kostely a sloupy vedení podél železnice. Pomalu jsem se blížil do podhůří Slavkovského lesa a přemýšlel jsem nad tím, jak taková malebnost a krása může někoho nechat klidným.
V okamžiku, kdy jsem se kochal pohledem na kostel sv. Jakuba Většího v Brodu nad Tichou, uvědomil jsem si, že problém bude právě v tom, že krajina je krásná všude. Její estetická hodnota je všudypřítomná a lidé jsou na to zvyklí. Čeho máme dostatek, možná víc než dostatek, toho si brzy přestaneme vážit. Máme ale skutečně hezké krajiny dostatek nebo dokonce víc než dostatek? Vlastně nemáme. Aby skutečně dostačoval všem, měla by hezká krajina být úplně všude a víc logicky nejde, ale všichni víme, že už dnes všude není, takže ji máme spíš nedostatek. Lidé, co žijí v Brodě nad Tichou i ti, co žijí v Bílině, mají jistě zkreslenou představu, i já ji mám. O to víc mě překvapuje, že krajina za městem může být taková samozřejmost.
Možná se na to jen dívám špatným pohledem. Lidé dnes krajinu nepotřebují. Vstanou, vyrazí do práce, pak na oběd do restaurace přes ulici a odpoledne zase domů. Jsou hnáni celý den po výkonu a výsledcích a večer si chtějí odpočinout. U televize, počítačů, tabletů. Výjimečně vyrazí s přáteli nebo s rodinou někam do města. Dřív lidé v krajině žili, pracovali a trávili v ní tak skoro celý den. Protože to bylo místo, kde pobývali, měli ke krajině osobní vztah a pečovali o ni. Nevolám po tom, abychom se vrátili s voly do polí. Volám po tom, aby lidé v krajině zase začali žít a nebyl to jen zbylý prostor, na který jsme si zvykli.
Když jsem přemýšlel, co udělat pro to, aby se změnil pohled na krajinu, napadla mě řada věcí: Můžu psát texty o tom, jak se „potůček proplétá mezi stébly loňské trávy, mezi kterými už vystrkují čerstvě zelené růžky letošní traviny“. Můžu psát pobízivé články, aby si lidé uvědomili, co v krajině máme. Můžu uspořádat nějakou besedu nebo přednášku. Můžeme sázet stromy po mezích. Můžeme se starat o nějaké místo v krajině…nebo můžeme do té krajiny chodit. Prostě dojít k poslednímu domu ve vsi nebo dojet tramvají na konečnou a vydat se přes pole k lesu a možná ještě dál. Nechat děti objevovat údolí potoků, skalky za plotem.
Během přemýšlení a psaní mi vystydlo kafe a vlak nabral 20 minut zpoždění, ale díky tomu jsem tento text dopsal ještě ve vlaku. Slunce už svítilo svou všední září, jak jsme na to zvyklí…a já přemýšlím, jakou přednášku bych mohl připravit…a vy vyrazte za humna.