Mží.
Vyrážím do hustého porostu travin v ploché nivě útulného údolíčka, nebo aspoň útulně vypadalo. Vodní tříšť snad ani nepadá k zemi a kapky se snaží vecpat se mezi vlákna mého svetru. Kalhoty zas stírají vodu ze stébel, jak se mezi nimi brodím. Voda se dostává blíž a blíž k mému tělu a já začínám pociťovat chlad. Další dávku vody už zřetelně cítím na svých stehnech a je jí stále víc. Z bot se s každým došlápnutím stává lesklé bublající prameniště.
Déšť houstne.
Rozložitý buk mi nabízí své větve jako střechu nad hlavou. Po pramínku splihlých vlasů v mém obličeji stéká kapka za kapkou. Vytrvale. Stále. Sjíždí po krku a následně se vsáknou do límce mé košile, vcelku bez zábran. Bota mi sklouzává po vrstvě rozbředlého bahna. Trochu mi to připomíná ledovec, který tlačí před sebou morénu. I má bota tlačí val z bláta a z druhé strany se tvoří malé hnědavé jezírko. Mazlavý kal mi vtéká rozevřenou dírou v botě k mé pruhované ponožce a prsty se noří do nechtěné lázně.
Stále prší.
Prokřehlé ruce mi zahřívá třetí dlaň. Teplá a vřelá. Ruku v ruce vcházíme do aleje starých jasanů. Do zapomenuté aleje zarostlé travou a kopřivami. Stromy stojí v uctivých rozestupech, přesto patří k sobě. Jeden. Další. Další. Další. Další. Další. Další. Další. Trochu monotónně vnímám stromy míhající se z obou stran. Přesto ve mně vzbuzují jakýsi blahodárný klid a jistotu, že přijde další. A další.
Déšť se mírní a zase jen mží.
Láká mě druhý břeh. Trochu vzdálený, ale přesto na dosah. Nalézám kládu, která nabízí podlehnout tomuto pokušení. Není to však zadarmo. Kluzký povrch se blyští již zdálky a trochu níž líně tečou vody malé říčky nedbaje mých tužeb ani obav. Mám pocit, že říká, nebo spíše šumí, trochu bez zájmu: „Zase další…“ Zvládl jsem to, ale ještě mě čeká cesta zpět. Nebo nemusí?
Zvedá se vítr a přestává pršet.
Mraky uhání zase dál, aby pokoušely svými vodami další poutníky. Vítr vysouší mé vlasy, boty, svetr a oživuje mou duši. Špičaté listy kostivalů se pohupují v závanech, jakoby na mě příroda vyplazovala své jazyky a pokoušela mě. Znovu a znovu.
Mezi oblaky probleskují paprsky slunce.
Jedinou změnu do souvislých odstínů zelené přinášejí nachové květy kakostů a chrastavců a čistě žluté listy jilmů předznamenávající barevný výbuch přicházejícího podzimu. Krajina je zvlněná. Mám pocit, že vítr rozhýbává i pole, ve kterých nehybně stojí ocelové lišky pospojované sítí elektrických pavučin.
Vítr utichá a já sedím na opuštěném nádražíčku a těším se na vyhřátý vagón místní lokálky, který bude tím nejluxusnějším přístřeším.