Po sněhu, který ještě před několika dny pokrýval celý povrch země, již zbyly jen malé ostrůvky připomínající skalnaté útesy v klidném moři. To moře tvořila loňská tráva. Vlny, jež na ní vytvořil právě sníh a snad i voda odtékající od sněhových skvrn, se kroutily a jednotlivá stébla se do sebe zamotávala někde více jinde jemněji, méně.
Už bylo po zimě, ale jaro ještě nepřišlo. Byl to čas, kdy každý netrpělivě jaro očekává, ale to přijde až později. Byl to čas brouzdání se loňským listím, spadlým na podzim a uchovaným pod vrstvou sněhu, která ho bránila, nebo dusila? Byl to ale také čas krásných pohledů, snad by se dalo říci i výhledů, do krajiny, jelikož kdejaké místa jsou skryta hustými haluzemi obrostlými zelení, tak natěsnanou, že prohlédnout skrz je téměř nemožno. Ale teď všechno leželo na zemi pod větvemi a stromy. Pupeny si dávaly ještě načas, a tak bylo vidět někam, kam zase skoro celý rok vidět nebude.
Toto období se odráží i do společnosti, všichni, tedy skoro všichni, vyrazí do přírody načerpat novou energii po zimě, i když třeba nebyla tak drsná, i když třeba nebyla tak dlouhá, přesto byla unavující a pomalu se mezi lidi vecpávala jakási zimní nálada až deprese, ale všechno spadlo v tom okamžiku, co zmizel sníh a lidi vyrazili do parků, parčíků, alejí, zahrádek, lesů, údolí, na cesty i necesty.
I já jsem podlehl vábení. Hodil jsem přes sebe jen lehkou bundu, protože na zimní jsem již neměl náladu. Věděl jsem, že mi bude chladno, ale také jsem věděl, že to bude takový jarní chlad a to s radostí podstoupím, protože mi bude stále připomínat, že ta zima už mizí a přichází právě jaro. Vyrazil jsem. Měl jsem touhu jít, kam mě nohy ponesou, kam mě nos zavede. A tak jsem šel cestou, necestou, prodíral se skrz křoví, kráčel po starých úvozových cestách nebo procházel březové háje přímo napříč. Ze všeho bylo cítit napětí, napětí, že se bude něco dít, co nevidět se bude něco dít. V údolíčkách u potoků vyrazí devětsily i bílé a žluté sasanky, u cest a na krajích lesů to budou zlatavé, léčivé podběly. To vše nás čeká a upozorňují na to sněženky s bledulemi, jakoby říkaly: „Za chvíli přijdou i ostatní, těšte se!“ Ještě nelze si sednout na mez a koukat po kraji, ruce vám chladnou a na tělo cítíte ten příjemný chlad, ale musíte jít, běda jak se zastavíte nebo si sednete, pomalu, záludně do vás bude procházet chlad a zima, už to nebude ten jarní chlad, ale stále ještě zbytky zimy, proto si nesedejte a sledujte krásu ze stoje v chůzi, třeba si i popoběhni a protáhni nohy po zimě a šoupání na lyžích, rozběhni se z kopečka a dýchej ten čerstvý vzduch, takový brakický, jako když se míchá slaná a sladká voda, tak tady se míchá ostrý zimní s tím jarním.
I sebemenší procházka, výlet vás nabije energií, kterou jste po zimě potřebovali, namotivuje vás dál si užívat života. Takovou moc má předjaří, ten posel samotného jara.