Po několika deštivých dnech byl snad zázrak, že vyšlo sluníčko. Zářilo a hřálo svými paprsky. Sluneční záře rozsvítila celou krajinu. Na břízách se blyštily krystalky čerstvého sněhu a na smrkových větvích se pohupovaly sněhové bochníky. Na sněhových pláních se ještě více zvýraznil reliéf povrchu, jelikož i sebemenší výstupek vrhal temný kontrastní stín. Pokud Adolf Loos tvrdí, že ornament je zločin, tak mi věřte, že zde to určitě zločin nebyl. Ornamenty, které vytvořil vítr, na sněhu doplňovaly krušnohorský ráz se starými stromy, bývalými můstky a cestami na širých pláních.
Když se něco třpytilo, každý vždy říkával: „To je jako démanty“. Mně to nikdy nepřipadalo, ale nyní, když na sněhovou vrstvu dopadl proud slunečního paprsku, opravdu se na zemi rozzářilo množství diamantů a briliantů, ani tomu mé oko nedokázalo uvěřit. Najednou jsem pochopil, že ta podobnost nemusí být jen fyzická. Důležité je, jaké mají tyto chvíle pro vás cenu a pro mě je cena krásné krajiny nevyčíslitelná.
Pod sněhovým příkrovem bylo hezké všechno, dokonce i holina se starými pahýly a poházenými větvemi. Najednou to vypadalo spíše jako desítky pomníků, tyčící se hrdě k blankytnému nebi, s květinami u svých základů, vzdávající holt samotné přírodě. Světlo procházející skrz síť větví a kmenů v lese vytvářelo potom na zemi mozaiku – tu světlo, tu stín a támhle polostín. S trochou fantazie si každý mohl pod těmito obrazci představit všemožné věci a objekty a nejen je. Stačilo jen zapojit fantazii, ale kdo by to dělal, kdo by se namáhal hledat krásu v přírodě. Člověk za člověkem se hnali stopou vzhůru, předbíhali se, strkali a nadávali si. Kdo se z nich zastavil? Kdo se podíval na tu jedinečnou hru světel a krajiny? Kdo se nad tím zamyslel? Věřte mi, jen málokdo. Vlastně tvořili výrazný kontrast ke svému okolí, a tak byla pro mne krásná scenérie ještě krásnější. Ten, kdo si to dokázal prožít a užít, kdo si dokáže odpočinout v krajině, přírodě, je ten nejbohatší a nejšťastnější člověk.