Vycházím ještě za příšeří, které skrývá barvy dalšího dne. Nevím, co mě čeká. Ve vzduchu je cítit očekávání, ovšem moje uši, nos a brada jako první spíše pociťují chlad stále ještě mrazivého rána. Proti světlé obloze se rýsuje rozvlněná linka horizontu.
Přidám do kroku a doufám, že mě to zahřeje. Stoupám po svahu a pod nohama mi křupají namrzlá stébla trav. Jaký to kontrast s hřejivými paprsky slunce, které se už přehouplo přes obzor a nyní mi své tepelné proudy pouští do zad. Podlehnu tomuto mámení a s cílem položit se do trávy a užívat si tepla jarního slunce, klesám dlaněmi k zemi. Moje ruce projíždějí mezi stébly a prsty stírám jinovatku, která mi na kůži okamžitě taje a studí. Svůj původní úmysl rychle přehodnocuji.
Nízké slunce mi občas oslní oči a v ten okamžik, jako bych se přenesl někam do prázdna. Je to jen okamžik, doslova, ale prožívám ho jako nekonečný čas v bílé záři. Posunu si klobouk více do čela a stín široké krempy mě vytrhne ze snění.
Tempo mého kroku udává datel ze starého dubu u cesty. Za ním dřív stávala kaple, nebo to aspoň tuším. Odhodlaný se pouštím do zdánlivě neprostupného křoví. Rampouchy lískových květů mi pokyvují a pouští svůj zlatý prach. Vzduch je prosycen pylem a kyselou vůní bezu. Za chvíli jsem celý žlutý. Podobá se to cestě životem. Prodírám se stále dopředu a každá strast, událost, která mě potká, na mě ulpí jako ten lískový pyl. Hledám v křovinách strastí a překážek radost a povznesení, které mi dodá sílu a energii překračovat další a další kmeny a křoviny. V loňském listí se rýsují kamenné základy kapličky. Usedám. Ocitám se v chrámu vlastních myšlenek, kde místo varhan naplňuje prostor ptačí zpěv. Povznesení.
Teď už po nahém prokřehlém, ale spokojeném těle stékají prameny horké vody. Je tu nový dobrý den.