Ležím v trávě. Zavřené oči. Jen tak tam ležím a vnímám krajinu kolem sebe. Poslouchám, cítím. Najednou mám pocit, že patřím všemu, že patřím přímo sem. Zároveň, že nepatřím nikam. Něco mi leze po noze. Může to být jen moucha, která zase odletí. Může to být mravenec. Může to být stéblo trávy. Může to být cokoliv. Těžko hádat. Mé ruce obklopují v nesčetných počtech listy trav a podněcují mou mysl k vnímání. Na tváři cítím každý pohyb vzduchu.
Šumění bříz vytváří pod taktovkou větru přírodní sonáty, kde sóla má nejrůznější ptactvo a já ležím přímo mezi notami, přímo mezi kmeny muzikantů a valí se na mě dramatické šepotání březových lístků. Teď mi něco spadlo na tvář a vytrhlo mě to ze zaposlouchání. Možná to za chvíli zase odvane dál. Možná ne.
Ranní slunce ještě nemá takovou sílu a na holých nohou cítím chlad. Ten pocit pomalu přetlačuje vše ostatní. Melodie bříz zmizely. Mravenec asi leze zase mezi stébly. Otvírám oči a vidím jen zlomek toho, co jsem viděl před chvílí.
Trochu rozladěn, trochu naladěn. Mrznou mi nohy v rose.