Nebe. Cesta. Louka. Jdete dál a dál. Po cestě, kterou tvoří jen dvě linky sbíhající se v nedohlednu. Jdete po louce, která vlastně ani loukou není. Je to něco bohatého, plného…až nadpřirozeného. Ta cesta se vine stínem staletých lip směřující náš zrak na malý kostelíček. Člověk ani nevnímá, kde jedno končí a druhé začíná, vše tak nějak plyne. Příroda dokáže jednotlivosti spojit v celek tak bravurně, že to nepůsobí násilně a ni přeplácaně. Když člověk toto pochopí, dokáže vytvářet v krajině divy. Dokáže podtrhnout její krásu, jedinečnost. Kostelík na konci aleje je toho živoucím důkazem. Ano, živoucím. Malý, útulný, komorní, duchovní, místo pro každého, kdo ho pochopí.
Když zavřu oči, po cestě mezi lipami stoupá bosá dívka. Stébla trávy se proplétají s jejími prsty a šimrají na kotnících. Její letní šaty spadají jen těsně nad kolena a s okrajem pohupuje svěží vánek. Kadeře vlasů splývají na šaty na ramenech. Ona ta perla v krajině. Pomalu, i když nechci, otevírám oči a doufám, že po cestě půjde bosá dívka. Nikoliv.
Listy se začínají třepotat a vzduch je nasycen pocitem neklidu. Nad obzorem se stahují mračna…HROM! Vítr už doslova rve listy z větví a louka je v jednom kole. Stébla se kymácí sem tam a květy sotva vydrží nápor větru. Kostelík jako by mi říkal: „Já Tě schovám, poutníče, pojď…“ Klika na mohutných dveřích zvolna klesá pod tlakem mé ruky a pozvolna se začne otvírat dubové křídlo. Tak nějak vyzývavě, lákavě. Opuštěný kostelík mezi lukami.
V tichosti usedám na zaprášenou lavici a má víčka padají, jakoby je někdo zavíral. Zvuky zvenčí sem nedoléhají a zde je ostrov klidu, svobody i tísně. Bezpečí. Kostelík čeká na své věrné. Po cestě běží ruku v ruce mladík s dívkou. Tu dívku už znám. Hnědé vlasy v rychlosti vlají a šaty se třepotají. Mladík je ve volné režné košili a v kalhotách končících těsně pod koleny. S úsměvem na tváři a s klidem v duši vejdou dovnitř. Kostel je přivítá vlídněji než jiné, vždyť je zná, vždyť je jejich útočiště před světem…
Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Vyjdu z kostela a zůstanu stát ohromen na prahu. Bouřka je pryč. Z lesů na protějším svahu se páří, celá oblaka stoupají a rozpouští se v ovzduší. Do vlasů mně padají kapky vody, brouzdám se mokrou trávou, na které se blyští ty nejvzácnější démanty světa. Prostupuje do mě příjemný chlad…
Bosý, jen v košili a kalhotách pod kolena, mizím za obzorem rozkvetlé louky…