Člověk ani nemusí přemýšlet. Stačí jít, brouzdat se listím, pestrobarevným listím, které tak zklidněně šustí. Cítíte, že máte pevnou půdu pod nohama. Ve stínech mohutných stromů leží jinovatka, i když je podzim, zujete se a necháváte své nohy stírat krystalky vody na stéblech trávy. Promrzlá chodidla vám zahřeje ještě silné podzimní slunce.
Kdysi tak pestrá louka je nyní přehlídkou odstínů hnědé. Příjemné hnědé. Seschlá tráva píchá do nohou, ale nevadí vám to. Mlha se už dávno rozpustila a přes barevné listy prostupují sluneční paprsky jako přes vitráže kostelních oken. Vlastně stojíte v takovém chrámu, v chrámu přírody. Teď na podzim je krajina zvláště duchovní, je jako matka, jako secesní symbol plný pastelových barev. Stačí si sednout či lehnout do listí, zadívat se do korun stromů a přemýšlet. Nebo nepřemýšlet. Jen ležet se zavřenýma očima a nechat na sebe působit krajinu a přírodu nejen skrze zrak, ale poslouchat, cítit. Podzimní vůně je nenapodobitelná. Věřte mi, objevíte další krásy krajiny…